Obsah této stránky je plně přístupný jakýmkoli prohlížečem. Nejlépe však vypadá v prohlíšeči respektujícím platné standardy HTML a CSS. Váš prohlížeč tyto standardy nerespektuje a proto vám doporučujeme jeho upgrade.
Ano, začali jsme se pomalu a jistě (a nejen my reportéři, kteří navštěvujeme Malé studio Liberec dnes, ale i ti, co tu byli před námi) kamarádit s mikrofonem. Schůzku od schůzky, reportáž od reportáže, psanou zprávu od zprávy nás to začínalo čím dál víc bavit a propadli jsme tomuto koníčku. Samozřejmě že jen ti, kteří to mysleli opravdu vážně, protože novinařina je taky pěkná dřina. Na to už jsme přišli i my dětští redaktoři. Je to mravenčí každodenní práce a přemýšlení nad tématem, nad otázkami, které budu pokládat, nad tím, jak zorganizovat svůj čas, abych to všechno stihl atd. atd. Je toho hodně, na co se při tom musí myslet. I na krásnou, dobrou a pravopisně správnou češtinu! Takže nám tato práce pomáhá i ve škole a nejen v češtině.
A co všechno se dá při přípravě rozhlasového pořadu nebo při tvorbě novin zažít?
Tak třeba: a nebude to chronologicky řazeno, ale letem světem na přeskáčku:
Návštěva netopýří jeskyně - to jsme se vydali do jeskyně , kde sídlí netopýři a kam je odborníci chodí kroužkovat a pozorovat. Zjistili jsme, že malý netopýrek není vůbec ošklivá létající myška, ale moc hezké zvířátko a taky jsme obohaceni o další informace o netopýřím životě.
Nebo jsme v Novém Městě nad Metují poznali i polárníka, pana Josefa Sekyru, který stanul na jižním pólu. Vyprávěl nám o Antarktidě tak neuvěřitelné věci, to byste koukali!
Rozhovor s " medailovou olympioničkou" Kateřinou Neumannovou patří také k našich pěkným reportérským zážitkům. A tento náš rozhovor byl natáčený na mikrofon, ale zároveň byl i otištěn ve Zpravodaji liberecké radnice v dubnu 1998. Zaznamenala jej Anna Lauermannová (15) v rubrice Hlásí se MSL aneb Byli jsme při tom a tady je ukázka z rozhovoru:
Tělocvik patřil vždy ke Katčiným oblíbeným předmětům
Jaký vztah jste měla k tělocviku, když jste byla malá?
Kladný. Tělocvik a přírodopis. To byly moje nejoblíbenější předměty.
Chtěla jste být odmalička sportovkyní? Nebo čím jste chtěla být?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být paní učitelkou, doktorkou, herečkou, stejně asi tak jako většina mých vrstevnic. To, že chci sportovat, přišlo až na konci základní školy.
Jaký vztah mají k lyžování vaši rodiče?
Rodiče mě ke sportu dovedli, ale nikdy mě do ničeho nenutili. Takže mi vytvořili podmínky k tomu, abych mohla sportovat, ale rozhodnutí, co budu dělat, nechávali na mně.
Přála byste si, aby vaše děti pokračovaly ve vašich sportovních stopách?
Já si myslím, že je ke sportu určitě povedu, ale v žádném případě ne k vrcholovému. To, jestli budou vrcholově sportovat, by si měly rozhodnout samy. To jim nemůžu radit, nebo je do toho nutit. Ale určitě je sport bezvadný pro období dospívání, kdy vyplňuje volný čas a dá člověku do života i spoustu zkušeností.
Prozradíte nám recept na nejvyšší sportovní úspěchy?
Já bych nikomu neradila, aby se stal vrcholovým sportovcem. To musí strašně moc chtít. Je to hodně dřiny a hodně obětí, ale je to hezké. Když se pro to rozhodnete, pak tomu musíte obětovat všechno. Je to náročné, ale ty okamžiky štěstí, když se něco povede, za to stojí.
A samozřejmě, že nás všechny zajímalo, jaké bylo Japonsko. Dozvěděli jsme se, že se Kateřina naučila japonský pozdrav, ale protože ho u nás nemůže příliš používat, zapomněla ho. Důležité ale je, že nezapomněla, jak bylo V Naganu.